„Cesta na výlet vlakem do neznámého (plus-minus) středně velkého města s nádražím asi jako Vítkov. S mamkou. Chceme jet zpět do Brna. Jdu od setkání s jedním učitelem (ze základky – volací znak „To já, když jsem byl ve Vietnamu…“), který je překvapen mým vyprávěním o amorfní vodě – podchlazené tekuté vodě, neboť právě odvážejí prasečí mrtvolu a chladí ji pravděpodobně tekutým dusíkem. Zmiňuje se o gymplu. Loučíme se.

Vracím se cestou, příčně podél nepoužívaných slepých zarostlých kolejí, ale u normálního nádraží. Už vidím, jak vlak přijíždí. Chci si koupit lístek. Nějaká žena od zájezdního autobusu říká, že je to bude stát (plus minus) 250000 až 500000 korun (má úmysl asi nakoupit lístky na vlak pro celý zájezd).
Pak nastupuji do jiného autobusu – prodavačka lístků se přesunula (předtím jsem ji viděl, přede mnou byla fronta, prodávat pod širým nebem na nádraží). Ta žena je v autobusu vzadu, tak postupuji do zadní části. Chci si koupit lístek, ukazuji nějaký doklad a ona hned, že já musím vyplnit nějaký papír.
Cvakám si lístek v autobusu – desetiminutový. Autobus jede několik zastávek zpět k nádraží.
Odmítám cokoliv vyplňovat, beru té ženě sluneční brýle a vyhazuji je za jízdy z okna, pak ještě jedny a čepici. Pěkně mě nasrala.

Vystupujeme. Policie zatýká dva číňany (šikmé oči), mladíky s vyžehlenými vlasy a asi melíry. (Pravděpodobný původ tohoto prvku- setkání s vietnamci (metrosexuály) v pátek při cestě z knihovny domů blízko eskalátorů).

Přecházím nádraží a mám v úmyslu jít na zastávku dálkového autobusu u nějaké vesnice asi deset kilometrů vzdálené, o které vím zdřívějška. Matka říká, že budu muset jít k estébákům, ale já to odmítám a mířím už k oné zastávce, ona dále nepokračuje a vrací se vlakem.
Poté jdu skrz budovu působící dojmem „pošty“, skrz ni vede rovný chodník šikmo nahoru doleva.
Tady potkávám Kateřinu O., strašně se diví, co tady dělám. Ona tady prý bydlí. Pak mám Déjà vu.

Ocitáme se na vrcholu stavby ve tvaru polokoule, její povrch je složen z rovných lomených ploch (asi jako polovina golfového míčku), asi atrakce. Prostředkem lze sejít bez obtíží, vpravo a vlevo jsou šikmější a nebezpečnější. Držíme se uprostřed. Ona říká – vzpomíná si -, že už ví, proč jsem tady, že se tu něco stalo s mým bratrem Martinem, když jsem byl malý, asi si vzpomínám. Snad jsem spadl na strmém okraji polokoule a sletěl a zranil se. Myslím, že je poblíž tobogán (ze kterého mám strach). Jdeme prostředkem polokoule, není to tu tak strmé, na rovných plochách se opalují lidé. I okolo polokoule se opalují lidé, je to zde asi letní centrum.

Začíná pršet, Kateřina se utíká schovat. Já se nehýbu, je mi příjemné cítit déšť a potom si jen zakrývám obličej, protože ten déšť asi trochu bodá. Zůstává více lidí. Mezi námi na polokouli proběhl plavčík či dozorce.“

Konec.

Události později téhož dne:

Nejprve jsem chtěl jít do města do knihovny, potom jsem si to rozmyslel a šel jsem vrátit Nadju do knihovny na Lánech (místní pobočky). Po cestě do knihovny jsem potkal Kateřinu O. s jejím přítelem, který vypadal o dost starší. Potom jsem se uvnitř knihovny setkal s Alenou B., nejprve jsem nevím proč ji neoslovil, když odcházela. Pak se ještě jednou vrátila a když odcházela, tak mě pozdravila „ahoj Davčo“.

Občas, když se mi v hlavě objeví nová, charakterově neúplná postava, mám nutkání odkudkoliv sbírat věty nebo postřehy, které by ji vystihly. Někdy pochopím, že jde o pitomá moudra, ale někdy se mi jejich obsah pomůže k rozhodnutí. Jde o drobnosti. Nedávno jsem se díval na film Unbreakable (2000, M. Night Shyamalan), hrdina: Bruce Willis alias David Dunn; antihrdinou je: to vám neřeknu (kdyžtak si to nejděte, ale nebudu vám kazit film).

„In a comic, you know how you can tell who the arch-villain’s going to be? He’s the exact opposite of the hero, and most time’s they’re friends, like you and me.“

překlad: „Víš jak v komiksu poznáš, kdo je arcizlosyn? Je to přesný protiklad hrdiny, a po většinu času jsou přáteli, jako ty a já.“

Přesný protiklad hrdiny, většinu času přátelé. Ze všech svazků vyvázán.

Byronský hrdina (Byronic hero), viz. Wikipedia.

Když se antihrdina (…Caius Bonus Zlosynus, mě je to jedno) rozhodne vyhodit do luftu dětskou nemocnici, jeden takový popis nikoho nepřiměje jej niterně nenávidět, poněvadž padouch není jenom zlý, on je zlý z nějaké příčiny. (I Hitler měl přece psa, fenu Blondi, měl ji rád, stejně jako německé děti, umění a hezké počasí…). To, co rozvíjí antihrdinu jsou interakce s hrdinou (pokud to námět dovoluje, antihrdinu může nahradit i příšera, nebo zvíře, medvěd).

Pokud tedy protentokrát vyjdu z předpokladu, že padouch je víceméně protikladem hrdiny, a že tito dva jsou navíc přátelé, hrdina může zažít zradu a být zklamán, a až teprve poté pocítit nenávist a hněv vůči antihrdinovi. Navíc se obvykle přiřadí lítost a soucit na to, jak to antihrdina, bývalý přítel, podělal. Naproti tomu, pokud by se neznali, na řadu první by přišla nenávist, hněv a zloba, které by hrdinovi snad vydržely až do konce. Udělat z antihrdiny a hrdiny přátele je jedna možnost, jak antihrdinu polidštit (a později více znelidštit).

U většiny postav se dlouho nejsem schopný rozhodnout nad datem narození, jménem apod., proto používám různé náhodné generátory (random generators). Třeba tento: http://www.random.org/calendar-dates , kde stačí zadat hrubý rozsah a vyhodí vám to jedno datum.

Tuto kalkulačku zase používám pro výpočet věku postav: http://www-users.med.cornell.edu/~spon/picu/calc/agecalc.htm

Možná to vypadá trochu retardovaně, počítat detaily, ale datum narození je pro mě důležité. Je to taková jistota, kterou držím v rukou.

Nedávno jsem hledal původ fráze „Grace under pressure“ (já bych to přeložil jako „spanilost pod tlakem“, slovo grace znamená také půvab, grácie, ctnost, ušlechtilost, milost; myslím, že spanilost, nebo jednoduše grácie to vystihuje). Spanilost mi lépe zní.

Parker asked Hemingway: „Exactly what do you mean by ‘guts’?“ Hemingway replied: „I mean, grace under pressure.“  dovysvětlení zde (anglicky).

překlad: Parkerová se zeptala Hemingwaye: „Co přesně myslíte těmi „koulemi?“ (ve smyslu „mít koule jako kuráž), Hemingway odpověděl: „Myslím tím, grácii po tlakem. (… grácii, půvab, ctnost).

Normálně bymě to tolik nezaujalo, jenže jsem se dočetl, že Hemingway svoji matku nenáviděl, nebo k ní choval alespoň averzi. Averzi ke své matce, Grace Hemingway. (Není tu souvislost, snad jen trocha symboliky).

Taky mě velice zaujala krátká povídka Super-Toys Last All Summer Long, od britského autora science-fiction Briana Aldisse (která byla předlohou k natočení filmu Artificial Intelligence: AI, česky AI Umělá Inteligence, hrál tam Haley Joel Osment…).

První věta mi utkvěla. „In Mrs. Swinton’s garden, it was always summer.“ (V zahradě paní Swintonové bylo věčné léto).

Poznámky k byronské antihrdinkce (odsouzeníhodná a zároveň sympatická žena), splňující mnohé z těchto nároků: s vysokou inteligencí a intelektem, avšak s pohyblivými morálními hodnotami, společensky a sexuálně dominantní, avšak citově zranitelná, cynická a sarkastická, trpící kvůli činu minulosti (ať vlastního či cizího), ne nezvratně zkažená.

Moje nynější protagonistka Adeline F. spadá pod archetyp artist scientist (vynálezce, tvůrce, s mírnou naivitou), a když jsem poprvé přečetl nadpis artist-scientist, došlo mi, že si nemůžu pomoct, píšu o svých sexuálních fantaziích. Jinak bych asi neměl motivaci..

Smyslem tohoto přiřazení archetypu je dozvědět se, jak se postava bude chovat, jak by se zachovala, aby se chovala, tak, jak by se chovala, kdyby žila.

text – 10. 4. 2009

Pohupuji hlavou nahoru a dolů. Je zajímavé, že se mi daří mít prázdnou mysl a odehnat myšlenky pryč. Představuji si, že přede mnou skáče nahoru a dolů míček, ping-pongový, a já sleduji jeho dráhu. Zároveň skrz má víčka proniká trochu světla a mění se světelné podmínky.
Myslím, že pohyb hlavy a současná představa míčku mě zaměstnává natolik, že myšlenky, které se občas vynoří, dokáži odehnat zase pryč. Je to nezvyklé. Asi jsem objevil vlastní způsob meditace. Cítím se skvěle. Blížím se k poznání surracionálních forem vědomí. Chtěl jsem psát automatický text, ale tohle snad asi není. Nepřemýšlím ale moc o tom, co píšu. Píšu rychle slovo za slovem. Budu potřebovat cvičení. Na věci v pohybu se lépe soustředí. Má mysl je prázdná, neobvyklým způsobem. Míček se změnil z bílého v černý. Je lépe vidět na pozadí. Oblasti, kde obrací svůj pohyb jsou nejasné, rozmazané.
Dívám se více od země, naráží do kachličky, docela zřetelně a zase odráží, vidím docela jasně i místo, kde se zastavuje a zase vrací zpět. Je slyšet i zvuk nárazu na kachličku, alespoň si to myslím. Vlastně myslím, že je to golfový míček. Najednou mi připadá, že míček je při odrazu od země černý, když ale začíná padat, je bílý. Ztrácí se mi část mezi odrazem a obratem, vidím vždy černý-odraz, pak bílý-obrat. 
Dívám se shora. Malá černá tečka se odrazí od kachle, pak se ke mně blíží bílý míček, zastavuje se a vidím jeho povrchovou strukturu. Možná je na něm nějaký symbol (golfového klubu…) a zase padá dolů. Nemůžu ten symbol rozeznat.
Spletl jsem se, najednou vidím, jak se černý míček zastavuje ve vzduchu, jeho povrchovou strukturu a pak zase padá dolů. Najednou vidím dva míčky. Černý klesá a bílý se zvětšuje a stoupá směrem ke mně. Vidím jejich povrchovou strukturu. Od země se už odráží černý míček a černý zůstává. Už nemění svoji barvu. Pravděpodobně chci přestat, napadlo mě, že někdo shodil deskovou hru ze stolu.
- desková hra – dva míčky?
Možná šachy nebo Člověče, nezlob se.

Možné vysvětlení golfového míčku:

Díky Freude. Před dvěma dny jsem byl na návštěvě u svojí babičky a ona se dívala na německý romantický film od Rosamunde Pilsner. Nějaký chlápek, kterého si měla vzít jistá dívka, řekl o jejím domě, že se jedná o barabiznu, z které by šlo udělat hotýlek a pak se zmínil, že tam, kde stojí stodola či pole (nevím) by šlo zřídit golfové hřiště, osmnáct jamek.
Možná to odmítnete jako nepravděpodobné, ale s velkou pravděpodobností toto je iniciátorem mé představy míčku, nebo alespoň jeho změny z ping-pongového v golfový. Naše myšlenky jsou determinovány podněty zvenčí, tedy neexistuje náhodná myšlenka. Váš možný odpor k tomuto poznatku, je způsobem tím, že vaše nevědomí i vědomí je opevněno iluzí svobodné vůle.

Snažím se tento článek psát takovým mimochodem stylem, abych vzbudil dojem, že „o tomhle se lidé pořád baví, protože je to taková sranda přece.“ Jako:

„Hej, slyšelas o tom Hanku Moodym, to je fakt borec.“

„Fakt, a co je s ním?“

„Šuká transky, píše knihy o tom, jak šuká ty transky..  a užívá sprostá slova.“

„Hm. A to si někdo kupuje?“

„Jo, mnoha lidem se postaví i když čtou noviny, o znásilněních a tak.“

„Boží.“

Témata: — Nový román, surrealismus, Petr Pujman, Alain Robbe-Grillet, forma a obsah literárních děl —

„Domnívat se, že spisovatel má „Co říci“ a že potom jen hledá, jak by to vyjádřil, je jedním z nejvážnějších protimluvů. Neboť právě toto „Jak“, tento způsob vyjádření je pravým cílem spisovatele, cílem nadmíru temným a který se později stane pochybným obsahem jeho knihy.“

Cesta budoucího románu (1956):

„Robbe-Grillet pak poukazuje na zvláštní úlohu filmu. Zatímco v románu každý popsaný předmět sloužil jako pomocný prostředek pro charakterizaci děje a přenášení zaslepujícího světa významů na čtenáře (prázdná židle znamenala nepřítomnost nebo očekávání, zamřížované okno symbolizovalo nemožnost vyjít), ve filmu člověk náhle předmět vidí, význam tu sice též existuje, ale jako cosi přidaného. Obraz rázem navrátil předmětům jejich realitu, to jest jejich pravou a holou skutečnost, oprostěnou od deformujícího, tradicí vycvičeného pohledu, spojujícího vše s významem.“

[Petr Pujman: Alain Robbe-Grillet, Teoretik Nového románu]

Popisuje Robbe-Grillet realitu, nebo lže?

Spisovatele nejdříve napadne obraz děje, který teprve potom musí napsat slovy, touto nepřirozenou formou. Ten, kdo čte se potom snaží (nejčastěji špatně) si z této zmrzačené formy (slov) zpětně představit, co se stalo. A jak to pak je s hudbou?

„Nárazník se zadřel o vodní hladinu,  zaznělo trhání vodní tříště a vedle něj, krátce, zlověstně zasekal rotor do masy vzduchu, skrz bílou stěnu, oba mysleli, že už jsou pod vodou.“ (ilustrační text)

Obecným argumentem veselé štěpánky z knihovny, libující si v měsíci knihy, anketě kniha roku, kniha mého análního otvoru, i dalších variacích,  je tento: „Kniha je tak krásná, protože si ji každý může představit jinak , je to taková krása, že si z toho často cvrknu do kalhot.“

Jenomže lidi prostě nechápou a z toho vzejde zklamání.

„Na sítnici zůstal zachycen obraz. V zelenočerném moři, jenž pokrývá dolní polovinu obrazu, naráží automobil na vodní hladinu a vyvrhuje mrak vodní tříště. V úhlu pětyčtyřiceti stupňů doleva a nahoru se nad ním vznáší helikoptéra, a ta se promítá se oproti blankytné obloze.“ (Ilustrační text)

Oba texty nesou stejný podnět a jsou stejně podněcující. Ten druhý je o něco více neuspokojující a smutný, to al neznamená, že se tomu prvnímu nerovná.

„Jejich auto sjelo do moře, jsou oba mrtví, utopili se.“ (Ilustrační text); obrázek je z bondovky Spy Who Loved Me, takže se nebojte, neutopili se.

Nemyslím, že literární vytáčky, typu „měl penis jako Adonis“, špatný příklad, to je dobrá věta, spíše takto: „mladík s tělem božského Adonise vkročil baletným krokem do předsádlí honosného majestátního paláce“, což je narážka na jednu osobu, jež považuje zmínku o Adonisovi za projev vyššího stylu. Tento styl je pěkne mrzký a vlastně znamená totéž, co „Markýza vyšla z domu o páté“ (viz. Manifest surrealismu). Informaci, jež sice není podána stroze, ale přesto bez jakéhokoliv šarmu.

Asi si teď pustím nějaký díl Andromedy, což je seriál v němž hraje Kevin Sorbo, ano, Herkules. Andromeda je ve skutečnosti kvalitní sci-fi. Funny isn’t it?

Všimněte si ale, že u slavných literárních i filmových postav, které jsou často součástí populárních sérií, a které mají i vlastní fanoušky (např. Harry Potter, Pán Prstenů – což jsou základny pro tvorbu fanfiction) dychtí fanoušci po každé zmínce o jejich oblíbené postavě, které okupuje jejich mozky. Proto tvoří fanfiction, k uspokojení této touhy se s postavou znovu setkat. Je to žízeň a její hašení.

Někdy je její život uvnitř mé hlavy tak nepřehlušitelný, že usínám teprve ve dvě hodiny ráno, tedy potom, co už nevydržím přemílání výjevů z toho cizího života a odpadnu. Jako o sobě víte, jak byste se v různých životních situacích zachovali, měli byste být schopni říci to i o své postavě, mít pár cizích vzpomínek, znát jejich chutě a jejich závislosti. Pokud se své postavě sdostatku věnujete, začne jednat sama za sebe. Je dobré znát jaké slovní obraty používá, jak nadává, jaká dělá gesta, pohyby, úsměvy, mrkání, chůzi. Právě detaily rozvíjejí postavu ve vaší hlavě. Nevím, jestli je to správný přístup, je to můj přístup. Na postavě mi záleží, jako na příteli. Mé postavy jsou ze své podstaty avatary (což bylo do dnešního roku pěkné slovo, ale už nikdy nebude mít stejný význam – bohužel).

Ptáte se „co to je?“ Já nevím. Mám na stole papír, dívám se na něj a vidím tyhle čísla uspořádaná do tabulky (připomnělo mi to matice, ale to to nebude). Chvíli jsem se na ta čísla díval a nemohl sem přijít na to, proč jsem je napsal, nebo k čemu jsem to mohl vůbec potřeboval, pak mi došlo, že se jedná o poznámky z jedné online hry. Přesto mi to připadá zajímavé, nejsou to zcela náhodná čísla. Znám je zpaměti: 0002240001026280001010145400.

Je škoda, že z výsledku 12 nemůžeme určit jestli původní zadání bylo 3*4 nebo 2*6. I když tento příklad je jen přirovnání, kvantové počítače by měli být schopny řešit analogicky podobné případy. Tady dost odbočuju, pokud jste si nevšimli.

Příští týden jsou jarní prázdniny, poprvé za dlouhou dobu se na něco trošku těším, i když je asi stejně promarním. Nemám místo, kde můžu být sám.

A vlastně se mi líbí věta Láska nás znovu ubytuje. Nechci to dávat do uvozovek, připadá mi to rozdílné asi jako: Pravda a „áá pravda!“. Jako takové opovrhování, zlehčování. Taky píšu knihu, novelu nebo román, a víte, že není lehké podat lidem nepravděpodobnost jemně a stravitelně, aby se necukali a aby jí věřili. Nepravděpodobnost pro mě znamená hodně. Kámen uprostřed ulice, kolo na stromě, osudové setkání. Že je něco nepravděpodobné neznamená, že to není pravdivé.

První podivný atraktor

Druhý podivný atraktor

Love will Tear us Apart!

Třetí podivný atraktor

Často mě postihují pocity marnosti a tehdy je mi milejší číst literaturu o normálních událostech, jako třeba román Bokovka od Rexe Picketta, podle které byl natočen stejnojmenný film, který jsem dokoukal před pár minutami, knižní předlohu dočetl před pár týdny, ale na jejím obalu je zase fotografie z toho filmu, takže jsem si nezkazil dojem, ačkoliv jsem postrádal pár drobných příhod.

Pak mě to trochu mate, jak se mám dívat na ty další knihy, které jsem četl a kde se autor snažil dát najevo něco, co chce vyjádřit, proměnnou formou. Když mi dokáže román ulevit, uspokojí mě a uklidní mě, když vidím, že další si mohou klást stejnou otázku jako si kladu já, že řeší stejný problém, a že se tedy nezabývám něčím bezvýznamným, příliš abstraktním pro život, pak tedy jsou ty knihy lepší než ty, které mi poskytnou jen plytké uspokojení, pousmání. Jako Nathalie Sarrautová. Měl bys psát, jak to přichází, čili někdy hloupě, pak „kde je surrealismus?“ Bokovka je více surrealistická než Zlaté plody, nebo Nadja.

Střídat formy je fajn, abyste neupadli do periody a neopakovali se, ale někdy ty neobratné věty mají větší poetickou hodnotu, než … ty druhé. Je tedy jedině správné psát tak, aby to každý pochopil – tak, že se soustředíte pouze na příběh a ne na to, v jaký odstavec je v první osobě, kterou pasáž chcete napsat metodou proudu vědomí (konec Odyssea od Jamese Joyce), nebo snad používat jen zrakový popis – (Žárlivost od Alaina Robbe-Grilleta) — takový „formalistický“ přístup má také velký potenciál, jenže je snadné ztratit vlastní sdělení v nesrozumitelnosti, když zaujmete pózu, o které snad ani netušíte.

Takže co? Vlastně je zajímavé, že v mnoha knihách je hlavní postavou nějaká osoba, která je náhodou spisovatel (Miles z Bokovky, Hank Moody z Californication – to je seriál, to jsem také postřehl). Takže slovo mnoha, zde moc nesedí, když vlastně v jedné knize, ale vzpomněl bych si určitě na další. Připadne mi to legrační: autor: „Ahh, nechte mě přemýšlet. Hm. Hlavním postavou bude, chmm, hm. ten, hm spisovatel! A bude mít problém, bude rozvedený a to, bude se snažit psát, ale nepůjde mu to. Nebude vědět o čem psát. Tak hm. To, no, víte ne? Začne psát knihu o tom, jak nějaký, ten, hm, spisovatel, má blok a nemůže psát, protože ho podvedla manželka a topí se po uši ve sračkách, s tou nakladatelskou mafií.“ Něco jako: „Mám to.“

Dokáže mě ohromit, že někteří lidé dokáží vytvořit vlastní fiktivní svět, v science-fiction, ve fantasy, že na světě najdete desítky tisíc lidí hovořících plynně klingonsky, někdo třeba může mluvit newspeakem, používat doublethink (2+2=4 a 2+2=5 a 2+2 se nerovná čtyřem). Můžeme literaturu dělit třeba na epizodickou a světotvornou. I když se ty fiktivní epizody ve skutečnosti neodehrávají, nikde se nedozvíte, že se nedějí v našem světě, dokud někdo neřekně jméno prezidenta, prezidenta Charlieho. Po „epizodickosti“ a světotvornosti, což není umělé dělení, jako např. kritický realismus, romantismus apod., jde jednoduše určit i rozměr díla, velikost událostí: 1. jsem sám a jsem doma, 2. jsme sami v autobuse, 3. jsme sami na této planetě a ve vesmíru. Ale je těžké přenést kouzlo malého každodenního na velké a osudové události, ale i ty se dějí, proto mě lákají události měnící život postavy a to, že do ní vkládám svoje naděje na lásku, si nemůžu odpustit. Tady je A. F.

]]> http://myskhin.wordpress.com/2009/11/26/love-will-give-us-apartment-again/feed/ 0 myskhin folder polyablender800 sad-girl-profile http://myskhin.wordpress.com/2009/11/01/teorie-myslenkovych-viru/ http://myskhin.wordpress.com/2009/11/01/teorie-myslenkovych-viru/#comments Sun, 01 Nov 2009 20:48:00 +0000 myskhin http://myskhin.wordpress.com/?p=324 ]]> V živé i neživé přírodě jsou všechny věci soběpodobné, „přirozená schémata“ se opakují. Někde je to očividné, například na tomto obrázku listu kapradí:

Stejné principy platí jak pro elementární částice, tak pro velmi složité systémy, jakým je například lidský mozek. Více o fraktálech si můžete přečíst třeba zde: Fraktály. Zdá se, že soběpodobnost je jakási přirozená tendence (souvisí s Napierovou konstantou či Eulerovým číslem), matematický zákon, těžko, ale přece přirovnatelný ke tvaru hvězdy – který se blížící kouli – protože koule je energeticky dokonalý tvar.

To byl jen krátký úvod, který má za cíl udělat přijatelným myšlenku, že myšlenka či soustava myšlenek a na ní navazující soustavy myšlenek či činů apod. – (člověk si přečtě knihu, druhý člověk si přečtě tutéž knihu – odezva, kterou v nich vyvolá je dáseříct „soběpodobná“ – velmi težce matematicky popsatelná) – , že to vše má společný matematický základ sdílený s viry, buňkami, elementárními částicemi, sloním trusem.

Tento článek píšu, protože jsem četl, že britský zoolog, etolog a biolog Richard Dawkins považuje náboženství za „virus mysli“. Nemám v úmyslu se zabývat tím, co na to říkají věřící, ani to obhajovat. Zajímá mě ale, kde všude lze toto schéma „myšlenkového viru“ najít. Vezmu například onen pojem náboženství, to je také určitá teorie, stejně jako tento článek je zároveň tím, co popisuje. Abych neurážel věřící, budeme pracovat s vtipem. Vtip se šíří podobným způsobem jako chřipkový virus – z člověka na člověka. Jsou tu rizikové skupiny. Řekněme mladiství jsou ohroženi více, důchodci méně – protože k něm se sprostý vtip kolující mezi mládeží dostane těžko, nebo jen málo. Struktura vtipu může být rozdílná stejně jako struktura viru – pokud je slušný, snadněji se přenáší na děti (mnozí budete tvrdit opak :D, ale je to pouze příklad). Takže určitá slova, věty, slovní spojení, lze přirovnat k receptorům pomocí nichž viry rozeznají buňku, kterou chtějí napadnout.

Pak existují mnohem složitější viry, než je vtip. Řekněme: vtip se má ke knize jako neobalený virus chřipky k bakterii Neisseria meningitidis způsobující Meningitidu. Tu lze v tomto případě přirovnat k smíchu vyvolaném vtipem, protože výsledný efekt nemusí být škodlivý, to se nerozlišuje.

Na obrázku je vidět virus Eboly (konrétní informace nejsou nyní potřeba – prostě pro ilustraci).

Jakou má podobnost s tímto vtipem (řekněme myšlenkovým virem):

„Babo uhni!“— „A baba uhnila“ (sorry, ale nic lepšího…)?

Obě tyto věci jsou subjekty. Šíří se – jsou přenosné. Ačkoli můžeme říci o vtipu, že se množí? Vtip nemá tak složitou strukturu jako virus, ale vyvolává obdobně ráznou reakci. Co všechno musí v mozku proběhnout, aby se člověk začal smát? Na co všechno si musí vzpomenout, na minulé zážitky, porovnávat s ostatními již slyšenými vtipy, pochopit pointu? Je to velmi komplexní proces.

Všechno se vším souvisí a všechno je soběpodobné.

]]> http://myskhin.wordpress.com/2009/11/01/teorie-myslenkovych-viru/feed/ 2 myskhin Fractal_fern_explained virus http://myskhin.wordpress.com/2009/10/24/elysejske-nivy-spotrebniho-umeni/ http://myskhin.wordpress.com/2009/10/24/elysejske-nivy-spotrebniho-umeni/#comments Sat, 24 Oct 2009 09:41:46 +0000 myskhin http://myskhin.wordpress.com/?p=317 ]]> „Elysejské nivy“, nebo „pole“ chcete-li, jsou podle řecké mytologie místem v podsvětí, kam přicházejí po smrti lidé, kteří byli za svého života dobří. Čekají na své blízké, ale protože takto by nemohli být nikdy šťastní, prožívají tentýž den znovu a znovu v tomto očekávání. Je to rozdíl od ráje, že?

Věci podléhají rozpadu. Lidské vědomí, hvězdy, nukleové kyseliny, psi. Černé díry se taky vypařují a i atomy se rozpadají, stejně jako se neutrina srážejí s atomovými jádry a jak foton předá energii elektronu a zaniká. Nuda.

Potřeboval jsem trochu jinou literaturu, než tu modernistickou od Marcela Prousta a Jamese Joyce apod., něco, nad čím není třeba tolik kroutit hlavou – , ale nepovažuji to proto za nižší žánr. Minulý týden jsem zašel do Levných knih, koupil jsem si dvě knihy; zaujala mě Bokovka od Rexe Picketta, snad za 50 korun a vzal jsem si taky knihu Snílci od Gilberta Adaira, proč ne za 29 korun? Až bude Líbáš jako bůh za 20 korun tak to koupím taky. Miluju Levné knihy. Bokovku právě čtu, tu druhou ještě ne. Měl bych se vykašlat na André Bretona a Alaina Robbe-Grillleta a Prousta a Joyce, smysl by mělo mít číst pouze současnou literaturu, podobně jako žití (?) na elysejských nivách, tralala dnes je hezky, tralala přečtu si knížku, tralala jdu spát, tralala pojďme se napít vína.

Chci taky vytvořit něco, čemu bude přisuzována důležitost pro svou dobu, jako Ilias a Odyssea, jako Shakespearovy hry. Však víte proč, chci se vyhřívat v odlesku jejich slávy. Než všechno vezme čas a utopím se v řece Léthé.

]]> http://myskhin.wordpress.com/2009/10/24/elysejske-nivy-spotrebniho-umeni/feed/ 0 myskhin 300px-Elysium http://myskhin.wordpress.com/2009/10/06/kachnicka-beli-sve-peri/ http://myskhin.wordpress.com/2009/10/06/kachnicka-beli-sve-peri/#comments Tue, 06 Oct 2009 20:11:58 +0000 myskhin http://myskhin.wordpress.com/?p=312 ]]> Ohledně surrealismu: Věnoval jsem se psychickému automatismu s toto jsou mé výsledky, spíše záblesky po vzoru. Po ničím vzoru. Nemáme žádný talent. Je zajímavé, jako jsou to příměry. Takové, jaké vás nenapadnou, pokud nad nimi máte přemýšlet, ale tudy přichází automaticky jentak. Po vzoru ukázek z Manifestu surrealismu jako:

Roger Vitrac:

„Sotvaže jsem začal vzývat mramorového admirála, ten se otočil na patách jako kůň, který se vzpíná při pohledu na polární hvězdu, a vyznačil mi v rovině svého dvojrohého klobouku oblast, kde jsem měl strávit svůj život.“

A co já…

„Ani Slunce nedopadlo dobře na festivalu slunce. Spíše poohřálo atmosféru ve sféře měsíců chycených do pasti. Hokynářka poobědvala se svým mužem můrku chleba…“ L (L následuje, když se přistihnu, že přemýšlím)

„Iq není na požadavku věcí darovaných oběti karnevalu, neboť odpolední pečeť pozbyla účinnosti a odpadla.“

„Kachnička bělí své peří kysličníkem a prvomájový keř rozkvétá pod deštníkem.“

„Olejnaté proslovy postihují plíce lidí nepopsatelným hnusem.“

„Mnohé svovodné matky L. I milovníci vín promluví ohledně zpracování piva nevšedními metodami. L“

„Inaugurace prvního místopředsedy svazu mládeže nebyla normální ani vyjádřena, ale spíše zkorumpovaná a nedotčená, jak by řekl někdo. Nemyslím, že počet silných východisek měl nějaká vliv na to, jak moc pršelo. Inteligence národa klesá, jak… L Imiofóbie je nezastavitelná a pokaždé nepříčetna, jak moc prší. L Lando je největším  nesmyslným prodejcem prvního poločasu hokeje. Levice je plná pořádných podřadných pulsů a početní palice. Letadlo je moderní prostředek… L Lobotomie protéká počasím největšího města a zvedá závoje pravdy. Lyceum nemá potřebnou povolenku k vyzkoušení potřebných prostředků. Idea prvního policejního pomořanského kurfiřta nemá nic společného s“

„Manko bylo příliš vysoké, otočené směrem dozadu a nepříliš větrné. Pohřeb proběhl klidně a bez výhrad pozůstalých. Jedno vejce s připáleným olejem a pulsní mrakodrap posunovali hranice lidského poznání.“

„Nepošlušné psaní obměkčilo srdce jednoho starého a promočeného kolegy z ráje, poněvadž netušil rozměry  svého srdce a myslel si, že je nemá.“

„Nepostřehnutelná radost nového smíru přestala prudit časté kolemjdoucí, vytvářející přitom podivné víry a obrazce strachu ze smrti.“

Nalezla jsem obraz Dáma s černým kloboukem a z něho jsem si vzala obličej docela opačný:

Mám nutkání si pod hezkými ženskými obličeji představovat Nadju z knihy Nadja.

Robbe-Grilletovy, Bretonovy ani jiné náhledy už neberu závazně.  Nový román je špatně, Bretonův pokus o surrealismus je špatně. Jediná správná forma je porušování formy. Už nemám rád teorii.

Musím přiznat, že když píšu, většina věcí je autobiografická, prostě mě ovlivňují všechny ty mindráky, komplexy, naivní idealismus, myškinismus knížete Myškina apod.

Ano, používání výrazů či sousloví typu: plameny šlehaly jí z očí, osvětlovalo to její mysl; může působit nepřesvědčivě nebo omšele, působí to tak? Jsou to jenom přirovnání. Vlastní názor nahradím známým Shakespearovým sonetem číslo 66:

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak neschopní na schopné berou bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpurně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat. ………………………………………. Toyen k lásce

Jako ctnosti z Quest: Prozíravost, Moudrost, Štědrost, Laskavost a Víra. Mám ráda Morganu le Fay. Nepoužívám třetí osobu moc často. Mám potíž začlenit tyto fragmenty, kam patří.

„Oči má skelné, má takový i pohled, i když sama vnímá, že se dívá. Její oči neodrážejí, [pohled nikdy neztrácí svou vypovídající hodnotu, zrak je důležitý] ony vtahují pozornost. A pokud jsou ostatní oči opatrné, brzy se nechtě osměluje zbytek těla (těla toho druhého člověka; mimo kontext). Dotýká se tváře s nosu, nohy zkříží, pohledem přeskakuje na nevěrohodné objekty, vyjde najevo. Pod nepřímými důkazy se očekává, přerušované spojení se stále prodlužuje. — — — Ony se usmívají a tvář dost na to, aby nemohla být jmenována na smutnou. Se svými momentálními protějšky hrají hru na důvěru, a ty její mají královskou trpělivost…“

Pro diakritiky (kritik, diabetik): ano, já vím, a přesto to píšu. Píšu královskou trpělivost a hru na důvěru.

„Utla svou svrchovanost. Snažila se hasit vlastní pohledy. Nedokázala si ale smazat z tváře zvědavost (ta ji hnala jako děvku (?)). Čerpala vzrušení, radost z naskytnuté kratochvíle, osvětlovalo to její mysl. [pokoj=mysl; Freud - to bude pocházet z osvětleného pokoje či domu]. Navzdory situaci, která byla špatná, očí jí šlehaly plameny, jak moc ony chtěly. —. Cítila se dvanáctého září…“

Článek jsem sepsala pro pocit zadostiučinění po jeho dokončení. Ahoj, děcka.