V počátcích mého nadšení surrealismem jsem začal mít či spíše pamatovat si velmi živé sny, ze kterých si pamatuji i vůně a hmatové vjemy. Není to nejdivnější sen, co jsem měl, ale když jsem se probudil, pamatoval jsem si všechny detaily, což se nestává tak často.
“Cesta na výlet vlakem do neznámého (plus-minus) středně velkého města s nádražím asi jako Vítkov. S mamkou. Chceme jet zpět do Brna. Jdu od setkání s jedním učitelem (ze základky – volací znak “To já, když jsem byl ve Vietnamu…”), který je překvapen mým vyprávěním o amorfní vodě – podchlazené tekuté vodě, neboť právě odvážejí prasečí mrtvolu a chladí ji pravděpodobně tekutým dusíkem. Zmiňuje se o gymplu. Loučíme se.
Vracím se cestou, příčně podél nepoužívaných slepých zarostlých kolejí, ale u normálního nádraží. Už vidím, jak vlak přijíždí. Chci si koupit lístek. Nějaká žena od zájezdního autobusu říká, že je to bude stát (plus minus) 250000 až 500000 korun (má úmysl asi nakoupit lístky na vlak pro celý zájezd).
Pak nastupuji do jiného autobusu – prodavačka lístků se přesunula (předtím jsem ji viděl, přede mnou byla fronta, prodávat pod širým nebem na nádraží). Ta žena je v autobusu vzadu, tak postupuji do zadní části. Chci si koupit lístek, ukazuji nějaký doklad a ona hned, že já musím vyplnit nějaký papír.
Cvakám si lístek v autobusu – desetiminutový. Autobus jede několik zastávek zpět k nádraží.
Odmítám cokoliv vyplňovat, beru té ženě sluneční brýle a vyhazuji je za jízdy z okna, pak ještě jedny a čepici. Pěkně mě nasrala.
Vystupujeme. Policie zatýká dva číňany (šikmé oči), mladíky s vyžehlenými vlasy a asi melíry. (Pravděpodobný původ tohoto prvku- setkání s vietnamci (metrosexuály) v pátek při cestě z knihovny domů blízko eskalátorů).
Přecházím nádraží a mám v úmyslu jít na zastávku dálkového autobusu u nějaké vesnice asi deset kilometrů vzdálené, o které vím zdřívějška. Matka říká, že budu muset jít k estébákům, ale já to odmítám a mířím už k oné zastávce, ona dále nepokračuje a vrací se vlakem.
Poté jdu skrz budovu působící dojmem “pošty”, skrz ni vede rovný chodník šikmo nahoru doleva.
Tady potkávám Kateřinu O., strašně se diví, co tady dělám. Ona tady prý bydlí. Pak mám Déjà vu.
Ocitáme se na vrcholu stavby ve tvaru polokoule, její povrch je složen z rovných lomených ploch (asi jako polovina golfového míčku), asi atrakce. Prostředkem lze sejít bez obtíží, vpravo a vlevo jsou šikmější a nebezpečnější. Držíme se uprostřed. Ona říká – vzpomíná si -, že už ví, proč jsem tady, že se tu něco stalo s mým bratrem Martinem, když jsem byl malý, asi si vzpomínám. Snad jsem spadl na strmém okraji polokoule a sletěl a zranil se. Myslím, že je poblíž tobogán (ze kterého mám strach). Jdeme prostředkem polokoule, není to tu tak strmé, na rovných plochách se opalují lidé. I okolo polokoule se opalují lidé, je to zde asi letní centrum.
Začíná pršet, Kateřina se utíká schovat. Já se nehýbu, je mi příjemné cítit déšť a potom si jen zakrývám obličej, protože ten déšť asi trochu bodá. Zůstává více lidí. Mezi námi na polokouli proběhl plavčík či dozorce.”
Konec.
Události později téhož dne:
Nejprve jsem chtěl jít do města do knihovny, potom jsem si to rozmyslel a šel jsem vrátit Nadju do knihovny na Lánech (místní pobočky). Po cestě do knihovny jsem potkal Kateřinu O. s jejím přítelem, který vypadal o dost starší. Potom jsem se uvnitř knihovny setkal s Alenou B., nejprve jsem nevím proč ji neoslovil, když odcházela. Pak se ještě jednou vrátila a když odcházela, tak mě pozdravila “ahoj Davčo”.
