Snažím se tento článek psát takovým mimochodem stylem, abych vzbudil dojem, že “o tomhle se lidé pořád baví, protože je to taková sranda přece.” Jako:
“Hej, slyšelas o tom Hanku Moodym, to je fakt borec.”
“Fakt, a co je s ním?”
“Šuká transky, píše knihy o tom, jak šuká ty transky.. a užívá sprostá slova.”
“Hm. A to si někdo kupuje?”
“Jo, mnoha lidem se postaví i když čtou noviny, o znásilněních a tak.”
“Boží.”
Témata: — Nový román, surrealismus, Petr Pujman, Alain Robbe-Grillet, forma a obsah literárních děl —
„Domnívat se, že spisovatel má „Co říci“ a že potom jen hledá, jak by to vyjádřil, je jedním z nejvážnějších protimluvů. Neboť právě toto „Jak“, tento způsob vyjádření je pravým cílem spisovatele, cílem nadmíru temným a který se později stane pochybným obsahem jeho knihy.“
Cesta budoucího románu (1956):
„Robbe-Grillet pak poukazuje na zvláštní úlohu filmu. Zatímco v románu každý popsaný předmět sloužil jako pomocný prostředek pro charakterizaci děje a přenášení zaslepujícího světa významů na čtenáře (prázdná židle znamenala nepřítomnost nebo očekávání, zamřížované okno symbolizovalo nemožnost vyjít), ve filmu člověk náhle předmět vidí, význam tu sice též existuje, ale jako cosi přidaného. Obraz rázem navrátil předmětům jejich realitu, to jest jejich pravou a holou skutečnost, oprostěnou od deformujícího, tradicí vycvičeného pohledu, spojujícího vše s významem.“
[Petr Pujman: Alain Robbe-Grillet, Teoretik Nového románu]
Popisuje Robbe-Grillet realitu, nebo lže?
Spisovatele nejdříve napadne obraz děje, který teprve potom musí napsat slovy, touto nepřirozenou formou. Ten, kdo čte se potom snaží (nejčastěji špatně) si z této zmrzačené formy (slov) zpětně představit, co se stalo. A jak to pak je s hudbou?
“Nárazník se zadřel o vodní hladinu, zaznělo trhání vodní tříště a vedle něj, krátce, zlověstně zasekal rotor do masy vzduchu, skrz bílou stěnu, oba mysleli, že už jsou pod vodou.” (ilustrační text)
Obecným argumentem veselé štěpánky z knihovny, libující si v měsíci knihy, anketě kniha roku, kniha mého análního otvoru, i dalších variacích, je tento: „Kniha je tak krásná, protože si ji každý může představit jinak , je to taková krása, že si z toho často cvrknu do kalhot.“
Jenomže lidi prostě nechápou a z toho vzejde zklamání.
“Na sítnici zůstal zachycen obraz. V zelenočerném moři, jenž pokrývá dolní polovinu obrazu, naráží automobil na vodní hladinu a vyvrhuje mrak vodní tříště. V úhlu pětyčtyřiceti stupňů doleva a nahoru se nad ním vznáší helikoptéra, a ta se promítá se oproti blankytné obloze.” (Ilustrační text)
Oba texty nesou stejný podnět a jsou stejně podněcující. Ten druhý je o něco více neuspokojující a smutný, to al neznamená, že se tomu prvnímu nerovná.
“Jejich auto sjelo do moře, jsou oba mrtví, utopili se.” (Ilustrační text); obrázek je z bondovky Spy Who Loved Me, takže se nebojte, neutopili se.
Nemyslím, že literární vytáčky, typu “měl penis jako Adonis”, špatný příklad, to je dobrá věta, spíše takto: “mladík s tělem božského Adonise vkročil baletným krokem do předsádlí honosného majestátního paláce”, což je narážka na jednu osobu, jež považuje zmínku o Adonisovi za projev vyššího stylu. Tento styl je pěkne mrzký a vlastně znamená totéž, co “Markýza vyšla z domu o páté” (viz. Manifest surrealismu). Informaci, jež sice není podána stroze, ale přesto bez jakéhokoliv šarmu.
Asi si teď pustím nějaký díl Andromedy, což je seriál v němž hraje Kevin Sorbo, ano, Herkules. Andromeda je ve skutečnosti kvalitní sci-fi. Funny isn’t it?
